Mistrovství Evropy: Podívejme se pravdě do očí

Autor textu: Jakub Mička

Cílem této eseje bude, s odstupem několika týdnů po konci Mistrovství Evropy nabídnout zhodnocení vystoupení českého národního týmu na šampionátu. Text je určen představitelům ČBF, trenérům, hráčům, fanouškům, ale i každému, alespoň trochu zainteresovanému do basketbalového dění v ČR.

Říká se, že ke zhodnocení určité problematiky, resp. zhodnocení určitého děje, potřebujeme dostatečný časový odstup. Řekněme alespoň 72 hodin. S tímto jednoduchým přístupem, alespoň částečně eliminujeme hodnocení, které může být ovlivněno našimi emocemi. Zkušenější analytici to dokáží hned. Většina z nás k tomu potřebuje onen časový odstup. Výsledky ukvapených analýz jsou totiž jen projevy našich emocí, nikoliv však faktickým popisem skutečností.

Celkový projev národního týmu na Mistrovství Evropy by se dal vměstnat do jedné krátké věty. Oblačno až zataženo, občas těžké přívalové deště doprovázené silnými hromy, zřídka jasno. Nebo ještě strozeji, procentuálně. 20% OK – 80% bída. Mnozí mohou namítnout, že procentuální zhodnocení je nepřesné, neboť český tým vyhrál 2 z 6 zápasů. Je však třeba brát v potaz i širší kontext herního projevu národního týmu a porovnat ho s ostatními týmy na turnaji. Následně se možná se mnou i mnozí z Vás na procentuálním zhodnocení shodnou.

Betano dorazilo do Česka! 3000 Kč vstupní bonus plus 350 Kč po dokončení registrace

Trenér Ginzburg – “Achillova pata”

Jednoznačně nejslabším článkem národního týmu byl a je trenér Ginzburg. Chtěl bych zdůraznit slovo „byl“. Pozorní jistě namítnou, že Ginzburg byl jedním z hlavních strůjců našeho překvapivého („overachieved accomplishment“) úspěchu z Mistrovství světa a LOH. Málokdo předpokládal, že lvi dojdou v obou těchto turnajích takhle daleko. Dokázali jsme “zavařit” nejednomu ze špičkových národních celků. 

Budu se opakovat, ale až nyní můžeme zhodnotit opravdovou kvalitu trenéra Ginzburga. Až teď (pozn.: toto Mistrovství Evropy) se mohl a měl ukázat jeho skutečný potenciál. Potenciál jsme mohli sledovat již v prvním zápase s Polskem, který jsme prohráli zavrženíhodným způsobem. Je třeba podotknout, že zápasy vyhrávají, resp. prohrávají, hráči svými špatnými rozhodnutími a svým deficitem v individuálních dovednostech v porovnání s hráči soupeře. Trenér je v týmu od toho, aby hráče co nejlépe na daný zápas připravil. Především po taktické a mentální stránce. Toto trenér Ginzburg nezvládl. 

Jako taktickou nepřipravenost uvedu jeden zásadní příklad. Polský tým nespočetněkrát skóroval z tzv. „back-door cut“, případně z velmi podobné situace „horns play“. V obou případech polští svěřenci Igora Miličiče nebyli nikým bráněni a zakončovali ze zcela otevřených střel, případně zcela nebráněni z vymezeného území. Ne, tyto akce nebyly nahodilým „free-flow offense“, ale předem jasně nacvičeným útočným systémem. Nabízí se otázka: Kolikrát měli svěřenci Ginzburga tzv. „film-room session“ a studovali útočná schémata soupeřů? 

Srdnatý výkon s Řeky

Výkon proti Polsku bychom mohli s přivřením jednoho oka (nebo dvou?) trenéru Ginzburgovi odpustit. V osmifinálovém zápase s Řeckem náš tým projevoval diametrálně odlišnou energii a na první pohled i mnohem lepší taktickou připravenost. Paradoxem ovšem je, že zápas s Řeckem byl pro naše svěřence z taktického hlediska mnohem jednodušší, než zápas s Polskem. V zápase s Řeckem byla a měla být totiž taktika přesně taková, jakou předváděli naši svěřenci. Eliminovat, nebo alespoň přibrzdit Giannise Antetokounmpa a doufat v nejlepší možný výsledek. Ke zvolení této taktiky ale nemusíte být Phil Jackson a už vůbec nemusíte být zvolen trenérem roku v NBA.

Srdnatě jsme drželi s Řeky krok a zde je potřeba hráče vyzdvihnout. Nutno podotknout, že Řekové zpoza trojkového oblouku proměnili jen 12 z téměř 40 tříbodových pokusů. Sečteno podtrženo, trenér Ginzburg, jakožto český trenér roku, ukázal svůj nízký potenciál již v zápase s Polskem. Proti Polákům jsme nestáli proti nejdominantnějšímu hráči na světě. Stáli jsme proti mnohem slabšímu, ale o to více hůře čitelnému polskému národnímu týmu.

„Ucpání bedny“ můžeme vidět už v mládežnických kategoriích. Trenéři záměrně volí tuto, řekl bych až směšnou a ubohou taktiku. K tomu, aby vyhráli daný zápas a „zasloužili“ si poté poklepání po ramínku od některého z „overhyped“ rodičů. Rodičů, co vidí své dítě za pět let se soškou trofeje MVP NBA. A co hůř, aby trenér naplnil své, již tak nízké, sebevědomí.  

Týmová (ne)identita a tlak na favority

Český národní tým neměl pevně danou identitu. Opět. Přičítám to na vrub trenéru Ginzburgovi. Již od přípravných zápasů jsme hráli nemastný, neslaný basketbal. Klasický český „zanďour“. Hlavně se moc nezadýchat a večer si zajít na pivko, dobře pokecat a poklepat se po ramenou, jak jsme to zase krásně všechno “očůrali”. Tým bez jasně dané identity, je jako člověk bez duše. 

Zápasová taktika, obranný a útočný styl, je věc odvislá od mnoha neovlivnitelných faktorů. Přicházejí, aniž bychom to s dostatečným předstihem mohli predikovat. Věc, kterou musí mít každý tým, který pomýšlí na úspěch, je všudypřítomná mentální resilience. Ke zhodnocení mentální resilience českého národního týmu se je třeba poohlédnout o několik let zpátky. Konkrétně na herní projev týmu z Mistrovství světa a letních olympijských her. Hráli jsme tam výborně. Svědčilo to ale o naší dobré mentální resilienci? Nikoliv. 

V obou těchto turnajích se sešlo několik oněch podstatných proměnných v náš prospěch. V prvé řádě jsme byli absolutním „outsiderem“ a nikdo nás nebral vážně. Soupeři nás mnohdy podcenili a my jsme toho dokázali vcelku šikovně využít v náš prospěch. Saty byl vážným kandidátem na MVP a tým byl s každým zápasem víc a víc namlsaný s potřebnou dávkou sebevědomí. Role trenéra Ginzburga? Minimální, „film-session“ se nekonaly, jen pro příklad. Vezli jsme se na „vítězné“ vlně. 

Zranění Satyho

Hrát v podstatě v každém zápase, aniž by nám o něco šlo, je velký bonus. Někdy to je šestý hráč, mnohdy potřebný k vítězství. Profesionalitu a schopnost mentálního nastavení týmu pro časové úseky, kdy se tým potýká s nepřízní osudu, mohl trenér Ginzburg plně ukázat před a na tomto turnaji. Ovšem nic nám neukázal, resp. ukázal, že touto schopností neoplývá. 

Namítáte-li někdo z Vás, že s osudem se nedá hnout, máte pravdu. Zraněný kotník Satyho měl na náš tým obrovský, nejen herní, ale i mentální vliv. S nepřízní osudu jsme se mohli popasovat lépe v případě, kdyby český národní tým vedl někdo jiný. Někdo, kdo jen nespoléhá na jednoho hráče, který mnohdy dokáže i na první pohled nemožné. I double „three-peat“ Chicaga Bulls z devadesátých let a dost možná nejlepšího týmu všech dob, vzešel z promyšlené a systematické práce. Jordan by dnes nebyl tím kým je, bez Pippena, Rodman bez Jordana, atd. Všemu dal ovšem jasný, promyšlený a systematický řád Phil Jackson. 

Tímto apeluji na představitele ČBF, aby do svých řad, resp. na pozici hlavního trenéra českého národního týmu jmenovali někoho, kdo bude splňovat nejpřísnější kritéria profesionality, odolnosti a především schopnosti vtisknout národnímu týmu jasnou identitu, ze které se nebude za žádných okolností slevovat.

Nepochopitelná nevytíženost Krejčího

Třešničkou na dortu byla minutáž aktuálně jediného Čecha v NBA Víta Krejčího. V průměru 12 minut na zápas pro tohoto talentovaného hráče bylo žalostně málo. Jeho schopnost explodovat, ať už po atletické nebo bodové stránce, je nezpochybnitelná. Oplýval energií, ale především, byť v krátkých herních úsecích, ukázal, proč je v NBA. Je to typ hráče, který si je sám schopen vytvořit střelu, např. ze „step-backu“, je schopen dát „chase-down“ blok. Hráč, jenž má potenciál, minimálně na evropské úrovni, strhnout halu svými basketbalovými schopnostmi a zvrátit průběh zápasu. Čeho už ale schopen není, je ovlivnit rozhodnutí trenéra střídat. Jde to znovu na vrub trenéra Ginzburga. Argumenty typu: „je mladý“, „jeho čas přijde“, je třeba razantně odmítnout. 

Kdyby se tímto, zcela zkostnatělým způsobem myšlení, řídili trenéři Realu Madrid, nikdy by Luka Doncic nebyl nejmladším MVP Euroligy v historii. Apeluji na všechny mužské trenéry profesionálních týmů v ČR, aby minuty na hřišti dostávali hráči podle svých basketbalových schopností a nikoliv podle hesla: „Tak pojď, už sis to vyseděl“.  

Vychovávejme talenty, ne cvičené opice

„Long-term“ vs. „short-term“. Bude se hráč v přípravce nejdříve učit střílet na koš nebo nejdříve kluky naučíme dělat kotoul? Bylo nejdříve vejce nebo slepice? Teď vážně. Systém, resp. filozofie, prostřednictvím které vychováváme hráče, je tristní. Vše, co bylo popsáno výše, je produktem práce s basketbalovou mládeží v ČR. Kniha by byla málo na to, jak by měla vypadat výchova hráče od doby, co poprvé v životě obuje basketbalové boty a vstoupí do tělocvičny. 

Pokusím se to tedy velice zkrátit. Je potřeba se shodnout na tom, jak by měl vypadat „hotový“ basketbalový hráč. Slovo hotový jsem dal záměrně do uvozovek, jelikož žádný hráč není nikdy hotový. Co se týče basketbalových dovedností, tak je to hráč, jenž má dokonale zvládnuté individuální dovednosti. 

Vytvořme v ČR systém, který podpoří rozvoj individuálních dovedností jednotlivých hráčů. Nikoliv systém, v němž sklízí ovoce a ovace především trenéři v hospodě u piva, jak dokázali se svým týmem v kategorii U13 zvítězit na celorepublikové úrovni. Pokud bude systém práce s basketbalovou mládeží nastaven, jak je nyní, dlouhodobě se dobrých výsledků nikdy nedočkáme.

Systém, jenž finančně odměňuje jednotlivé kluby za to, že některý klub hraje vyšší soutěž, aniž by zohledňoval podstatnou proměnnou, jíž je jednotlivec, tj. hráče a jejich individuální dovednosti, je špatný systém. Především to je systém, který není profesionální. Ba naopak, je to čistý amatérismus. Příklad s „ucpáním bedny“ zde sedí naprosto přesně. 

Odstraňme klientelismus

Výše popsané lze vidět i ve starších kategoriích. V nich často koučují trenéři, kteří s výše popsanou profesionalitou nemají zhola nic společného. Je to i systém, ve němž se prolíná klientelismus, chcete-li po česku „vlezdoprdelismus“. „Vlezdoprdelismus“ prosákl celou ČBF. Chceme-li mít z federace dobře promazaný stroj, musíme se výše popsaného problému zbavit co nejrychleji.

Pomocí tohoto přístupu dáváme signál hráčům, že nikoliv píle, rozvoj talentu a profesionalita jsou klíčem a tajemstvím k úspěchu. Tajemství úspěchu totiž není nic jiného, než systematický a dlouhodobě správně nastavený systém. Systém, který bude produkovat silné individuality a ne cvičené opice. Hráči sice budou vědět, jak se krásně kreslí na tabuli akcičky, ale už nebudou být schopni hrát důrazně 1 na 1 proti nejlepším obráncům Evropy.

Negativem výše popsaného a špatně nastaveného „systému odměňování“ je to, že velice často zapomene na hráče, kteří se v určité fázi jejich basketbalového vývoje jeví méně zdatní, než jejich vrstevníci. Na úkor těchto méně zdatných se sice určitý tým probojuje např. do vyšší soutěže. Poté bude odměněn, ale navždy třeba pohřbíme „once in a generation“ talent. Jelikož basketbal v ČR není sport číslo jedna, ve výchově hráčů musíme minimalizovat tyto excesy, jež nejsou ničím jiným, než projevem špatně nastaveného systému. Korunku tomu dávají trenéři a lidé ve vedoucích pozicích ČBF toužících po ničem jiném, než po osobním prospěchu.  

Basketbal je atletika s míčem a zápas vyhrává ten, kdo vstřelí více košů. 

Články vydané v rubrice blog nemusí odrážet názory redakce.