Russo: Basketbalová komunita v Česku je úžasná, pro fanoušky jde dělat víc
S míčem se učil sám až ve dvaceti a z pouličních zápasů si došel pro 26 bodů ve druhé lize a tréninky s prvoligovým týmem. Na TikToku vytváří obsah pro více než 120 tisíc sledujících, na Instagramu pak pro více než 45 tisíc. Třiatřicetiletý Nicolas Russo, známý také jako @thevanillashow, popsal rozdíly v basketbalové kultuře mezi Českem a Spojenými státy, svoji cestu za basketbalovým snem, i jak se tento sport snaží zpopularizovat.
Fanoušci Světa Basketu tě mohli vidět naposledy v lednu, kdy jsi převzal naše instagramové příběhy. Od té doby jsi měl dost nabitý program, zejména poslední měsíce. Jak jsi zvládl basketbalové léto?
Bylo to náročné. S Vyšehradem jsme hned po konci sezony bez přestávky pokračovali v trénincích. Letos se na mě navíc poprvé obrátili organizátoři basketbalových kempů, abych přijel natočit videa, nebo vést tréninky. Celkem jsem byl na pěti kempech a bylo to skvělé. Mám rád tu společenskou stránku, popovídám si s lidmi a oni mě znají. A v neposlední řadě jsem také hrál pár turnajů Pražské streetbalové ligy s kluky z BC Přírodní vědy. Chtěl jsem toho zvládnout i víc, bohužel to nešlo, ale bylo to super. Je zde úžasná basketbalová komunita.
Jak jsi vnímal pozvání na utkání celebrit na Ball Up kempu? Cítíš se jako basketbalová hvězda?
Řekl bych, že jsem někde na půl cesty. Pokud mluvíme čistě o kombinaci nejznámější basketbalista a osobnost v Česku, myslím, že jsem v první desítce. Ale jinak samozřejmě nemám dovednosti na to být profesionálním hráčem. Pozvánky na kempy jsem dostal díky tvorbě basketbalových videí. Utkání celebrit pro mě byla novinka, bylo to vzrušující. Hrál jsem s MMA bojovníky, rappery i šéfkuchaři. Soupeřům jsem rozdával čepice, hrál jsem tvrdě. A to jsou lidi, kteří třeba nikdy basket nehráli. Do příštího roku se budu muset trochu umírnit. Byl to skvělý zážitek, ale teď na mě jsou někteří rappeři naštvaní. (směje se)
V Dallasu jsou městská hřiště přeplněná
Jak bys porovnal pouliční basketbalovou kulturu mezi Českem a Spojenými státy? V čem je rozdíl mezi Prahou a Dallasem co se týče náhodných pouličních basketbalových zápasů, střelby na koš na hřištích apod.?
Když jde člověk na Pražačku, což je, řekl bych, pražské hřiště číslo jedna, nemůže očekávat, že na někoho narazí a zahrají si. Většinou se musí dopředu domluvit. V Dallasu, ale i jinde v Americe, je každé hřiště od desíti hodin dopoledne do šesti večer obsazené. Basketbalová scéna v Praze je hodně skupinově zaměřená, lidé chtějí hrát se svými známými, ne s někým cizím. V Americe se člověk může náhodně objevit na jakémkoliv hřišti a hrát jeden zápas za druhým.
Dalo by se říct, že tyto pouliční utkání v USA do jisté míry nahrazují nižší basketbalové ligy?
To je dobré přirovnání. V Americe je jen NBA a G-League, ale pak už více méně nic. A proto taky hraje tolik lidí na hřištích ve městech. Spousta z nich by i mohla hrát v G-League, ale radši zvolí městská hřiště nebo haly. Což se taky odráží na kvalitě těch utkání, hraje se tvrdě.
Více zábavy i dění “za oponou” pro fanoušky
Jsi snad jediný influencer, který propagoval český profesionální basketbalový tým. Nejprve Nymburk a nedávno i USK Praha. Jak k těmto spolupracím došlo? A byly úspěšné?
V případě Nymburku mě kontaktovali oni a dopadlo to skvěle. Natočil jsem propagační videa, byl jsem součástí jejich basketbalové kultury a všeho kolem týmu. USK se ten nápad zalíbil, zkontaktovali jsme se a zájem byl oboustranný. USK je “můj tým”, Folimanku mám za rohem a znal jsem většinu soupisky. Při utkání mě vzali na lavičku, měl jsem vlastní dres a dokonce se snažili o můj přestup z Vyšehradu do USK, abych mohl nastoupit do zápasu. Myslím, že se to vážně povedlo. Bylo to po konci základní části soutěže a na play-off pak bylo totálně narváno, byla skvělá atmosféra, stěží se našlo místo k sezení. Lepší už to být nemohlo.
Jsou tyto spolupráce běžné v USA? Jak vypadá propagace basketbalových utkání v porovnání s Českem?
Konkrétně Dallasané jsou velkými fanoušky Mavericks. Už asi pět let v řadě jsou pravidelně vyprodané lístky na domácí zápasy, což je snad rekord. Takže s propagací není problém. Způsoby lákání na utkání jsou dost podobné – billboardy, reklamy v televizi a na sociálních sítích. Jen je jich víc a jsou větší. Ale co se týče obecně stylu propagace klubu, ano, je to trochu jiné. Snažím se do Česka přinést ten americký zábavný styl, pro fanoušky jde dělat víc. Chtějí vidět hráče a dění “za oponou” – v šatnách, jak posilují, jak dělají hlouposti, jak si užívají, jaké doplňky stravy konzumují, zkrátka jaké to je být profi hráčem. Někteří se o to zde snaží, ale žádný klub ani hráč nedosahuje toho potenciálu.
Cesta z ulice až k první lize
Ty jsi s basketbalem začal dost pozdě, neprošel sis tou takzvanou “basketbalovou školou”. Jak teda vypadaly tvoje začátky s míčem?
Myslím, že tohle je na mém příběhu zajímavé. Nechodil jsem na základní školu, měl jsem domácí vzdělávání. Ale doma si člověk týmové sporty nezahraje. Sportovat jsem proto začal pozdě, až v patnácti, a zvolil jsem americký fotbal. Ale basket jsem vždycky miloval. Chtěl jsem se do něj přihlásit už na střední, ale úroveň talentu v Dallasu je neskutečně vysoko, nejde si jen tak zkusit jít zatrénovat. A tak jsem asi ve dvaceti začal hrát zápasy s náhodnými lidmi na ulicích. Taky jsem tou dobou chodil s basketbalistkami, takže jsem se učil od nich v hale, a vypomáhal na univerzitních trénincích. Ale první pořádný trénink jsem měl až v Česku. Postrádám veškeré basketové základy. Všechno, co se ostatní učí nejpozději v patnácti, jsem se já začal učit až asi ve třiceti.
Proč zrovna Česko? Předpokládám, že to nebylo kvůli doučení se basketbalových základů.
Ne, to ne. Byla to kombinace dvou věcí: nabídky práce učitele v Praze a kariérního přesunu mé tehdejší přítelkyně. Po přestěhování jsem se znovu snažil začít s basketbalem, ale věděl jsem, že nemůžu mít vysoká očekávání. Nejprve jsem hrál za lokální BK Pirelli Praha, což byla moje první zkušenost s organizovaným týmovým basketem s rozhodčími. Několikrát jsem dal dvacet a více bodů a byl jsem nadšený. Chtěl jsem hrát vyšší ligu, měl jsem pocit, že můžu začít hrát profesionálně. (směje se) Začal jsem proto trénovat v druhé lize s Radotínem a o sezonu později jsem dostal prostor v Žižkově, který byl blízko mého domova. Dokonce jsem v jednom utkání dal 26 bodů proti Mariánským Lázním. Cítil jsem se jako Michael Jordan. Nakonec jsem ale dostával maximálně pět minut na zápas a po několika sezonách jsem odešel.
Smutný rekord v přeboru
To už jsi přestoupil do Vyšehradu…
Ano. Během pandemie jsem se domluvil s Vyšehradem a začal hrát za jejich přeborový “B” tým, zároveň jsem ale trénoval s prvoligovým “A” týmem. Bohužel jsme zrovna tu sezonu s “B” týmem skončili s bilancí 0-22, což je historický neúspěch, žádný jiný tým nikdy neměl tak špatnou bilanci. (směje se) Loňskou sezonu jsem pak odehrál prvních šest zápasů s “Áčkem”, ale nedostal jsem moc prostoru, tak jsem klub poprosil o přesunutí zpět do “Béčka”. Což byl zásadní okamžik, protože od té doby dávám dvacet a víc bodů za zápas. A cítím se skvěle.
Takže jsi konečně našel to, co ti vyhovuje…
Jo, myslím, že jsem našel svoje místo. Radši už budu hrát víc minut, dávat 25 bodů na zápas v nižší lize a užiju si to, než dostat 5 minut na hřišti ve vyšší lize. Ale kdo ví, jestli dostanu prostor…
Za cílem přes veškeré nástrahy
Jak je to s jazykovou bariérou v neprofesionálních týmech?
Myslím, že ta je největší překážkou v mém basketbalovém rozvoji. Nikdy jsem neměl českého trenéra, který by ke mně mluvil anglicky. Musel jsem se spoléhat na překlad od spoluhráčů. Nemohl jsem se ani vymlouvat, že něčemu nerozumím, protože by mě pak akorát poslali domů. Musel jsem to nějak zvládnout, dávat pozor, vědět, co děláme a kde být. Nebylo to jednoduché, ale už to docela zvládám a snažím se rychle učit česky.
Mám pocit, že tvoje basketbalová kariéra trochu připomíná Moji Kariéru v NBA2k. Z hraní na pouličních hřištích ses dostal až k trénování v prvoligovém týmu, navíc jsi s basketbalem začal pozdě. Co tě žene kupředu?
To, co teď řeknu, nikdo moc neví. Když jsem vyrůstal, všichni populární kluci hráli basket, a všechny hezké holky chtěly právě basketbalisty. A já neuměl ani hodit na koš, takže mě všichni opomíjeli. Což mi utkvělo v paměti. Proto se na hřišti snažím vydobýt si respekt, který jsem chtěl, když mi bylo třináct. Je to trochu povrchní, ale je to tak. Tehdy jsem se kvůli tomu cítil špatně. Teď, když jsem dospělý a mám život ve svých rukou, chci ostatním dokázat, že na to mám. A je jedno na jaké úrovni, nebo i mimo basketbal. Chci mít profesionální přístup a neustále na sobě pracovat. Myslím, že reálně nikomu nezáleží na tom, jestli dám každý zápas 25 bodů, nebo ne. Ale já mám podvědomé nutkání dokázat, že na to mám.
Rozhovor připravil Jan Mazáč.
