Analýza krachu U20: Změňme přístup, kterým vychováváme hráče
Důvodů, proč národní tým mužů U20 na ME neuspěl a sestoupil do B divize, je celá řada. V následující analýze se pokusím popsat podstatné proměnné neúspěchu. Rovněž nabídnu řešení, jak vzniklý neúspěch napravit tak, aby český basketbal v budoucnu podobná zklamání a neúspěchy nemusel řešit.
Každý neúspěch, zklamání, apod. v sobě vždy skrývá obrovský potenciál pro budoucí růst a zlepšení. Je to ten nejlepší motivační faktor, který nás, zejména v počáteční fázi po neúspěchu. Žene nás dopředu a nutí nás se nad daným problémem, někdy méně a někdy více, zamyslet. Následně můžeme činit rozhodnutí, na jejichž základě v budoucnu předejdeme excesům z minulosti. Především se však přiblížíme hranici našeho potenciálu a pokud budeme mít trochu štěstí, můžeme v daném čase v dané problematice dokonce i zvítězit.
Nepochybuji o tom, že vrchní představitelé ČBF pověřili příslušné členy federace k tomu, aby výkon národního mužstva na šampionátu U20 podrobně zanalyzovali a následně přišli s výstupem, který nabídne řešení, aby se podobný exces již nikdy neopakoval.
V případě našeho národního týmu vidím čtyři podstatné proměnné, které stojí za neúspěchem v černohorské Podgorici. Asi se shodneme na tom, že to nebylo tropickými teplotami, které v místě šampionátu panovaly. Nutno dodat, že ve všech třech nejpodstatnějších zápasech, tj. s Černou Horou, Itálií a Portugalskem jsme mohli zvítězit. Soupeři nás v ničem nepřevyšovali, naopak náš tým byl tím, kdo měl mít navrch a zápasy měl dotáhnout do vítězného konce.
Ztráty a doskok
Osobně znám fanoušky, kteří museli opustit obývací prostor při sledování zápasů Eurobasketu U20 pro vlastní “wellbeing” po tom, co jsme dokázali ztratit míč absolutně nesmyslným, neřku-li minižákovským způsobem. To stejné v bleděmodrém se dá říct i o doskoku. S „box-outem“ útočníků soupeře měli někteří svěřenci trenéra Pivody obrovský problém. Jak to již často bývá, tyto chyby mají mnohdy příčinu jinde, než v samotném „box-outu“. Děje se to tak proto, jelikož je hráč nucen z „weak-side“ vypomáhat více, než by měl, nebo je naopak zbytečně “nalepený” na svém hráči na „weak-side“, aniž by tam měl být a tudíž potom chybí na obranný doskok.
Mohli bychom samozřejmě uvádět nepřeberné množství příkladů, jaké by měl hráč na hřišti činit rozhodnutí, ale jako příklad to stačí. Je třeba si uvědomit, že každá jednotlivá herní činnost hráče na hřišti by měla směřovat, zejména na této úrovni, ke kýženému výsledku, kterým je vyhrát každé utkání.
Herní styl
Po většinu času oblačno až zataženo, v kritických momentech déšť a bouřky, výjimečně slunečno. Útočný styl, který vtiskl trenér Pivoda během letní přípravy kádru, nebyl ani „high-pace offense“ ani „patience offense“. Klasický český kompromis, jenž by nemusel být ze své podstaty špatný. To kdybychom ovšem v kritických momentech, zejména v zápase s Černou Horou a Itálií nenakupili hromadu žákovských chyb.
Fajnšmekři si mohli všimnout, že trenér Pivoda je velkým milovníkem „hand-offu“, ať už v jakékoliv formě. V postupném útoku, ale i v přechodové fázi byl „hand-off“ stavebním kamenem téměř každé ofenzívy. Nebyli jsme svědky téměř žádných jiných předem natrénovaných útočných akcí. Nutno dodat, že nejsem příznivcem složitých a dlouhých útočných akcí. Ty stejně povětšinou ztroskotají na individuálních neschopnostech jednotlivých hráčů provádějících konkrétní herní prvek v dané útočné akci.
Podstatou každého systému je, aby byl pokud možno, co nejjednodušší, udržitelný a vynikaly v něm silné individuality ve prospěch daného celku. V případě českého národního týmu U20 se „hand-offheavy offense“ minula účinkem. Moderní „up-tempo“ basketbal je založen na rychlém přechodu do útoku a důrazném nájezdu (navázání dalších obránců) s následnou přihrávkou (tzv. kick-out pass) na volného hráče na „weak-side“ na perimetru a volnou střelou za tři body, v ideálním případě z rohu tříbodového oblouku.
Toto výše popsané je samozřejmě první nejlepší volba (resp. mohli bychom vést dlouhé debaty o tom, co je první nejlepší volba). Obecně ale v profesionálním basketbale nejvyšší úrovně platí, že volná střela za tři body z přechodové fáze je jedna z nejlépe zvolených střel v současném „up-tempo“ herním stylu. Svěřenci trenéra Pivody měli ovšem takových, výše popsaných střel v přechodové fázi jen málo. Hráči naproti tomu často volili těžké střely, či střely, které nebyly v rytmu, případně střely bez následného útočného doskoku.
Celkově můžeme říct, že útočný styl, jimž se prezentovali svěřenci trenéra Pivody, neměl jasně danou identitu. Zvolené střely vycházely často z nahodilých rozhodnutí jednotlivých hráčů. Pokud náš útok náhodou vycházel z předem nacvičených akcí, tak tyto akce nemaximalizovaly silné stránky jednotlivých hráčů.
Obrana bez vytvoření tlaku
Náš tým nebyl schopen vytvářet na soupeře dostatečný tlak v obraně, což se následně projevilo na celém herním projevu mužstva. Jak již bylo zmíněno výše, mnohé chyby, jež se v zápase vyskytnou, mají příčinu jinde, než se na první pohled zdá. Obrana, resp. důrazná a nátlaková obrana, měla být součástí naší týmové identity. V zápase vám nemusí vyjít nic, ale vždy byste se měli být schopni opřít o něco, na co se vždy můžete spolehnout. Tímto stavebním kamenem měla být právě obranná fáze.
Evergreen práce s českou mládeží
Český mládežnický basketbal nemá tak širokou základnu, jako třeba Španělsko, Francie nebo dokonce USA. O to je důležitější, jaký zvolíme systém, v němž budeme české hráče vychovávat. Jedním z největších problémů českých mládežnických kategorií vidím touhu trenérů za každou cenu vyhrávat. Což jde na úkor postupného zlepšování individuálních schopností jednotlivých hráčů. Dřív nebo později se totiž tato touha mnoha jednotlivých trenérů negativně projeví. A mnohdy se projeví v ten nejméně vhodný okamžik, viz zápasy naší U20 s Černou Horou, Itálií nebo Portugalskem. Vzhledem k tomu, že nemáme tak širokou hráčskou základnu, nemůžeme si dovolit chybovat ve výchově hráčů.
Budeme-li dlouhodobě přeskakovat nebo zcela vynechávat jednotlivé kroky, které jsou potřeba k výchově hráčů (protože je naše touha po krátkodobém vítězství silnější, než touha po udržitelném a dlouhodobě úspěšném systému), nikdy se český basketbal neposune systematicky dopředu. Pokud přijdou dílčí úspěchy, budou to úspěchy nahodilé, nikoliv produktem systému, ale výsledkem mnoha neovlivnitelných faktorů. Problém těchto nahodilých, byť příjemných úspěchů je ten, že poté často zapomeneme na kořeny problémů daného celku.
Pravidlo deseti tisíc hodin
Říká se, že abychom dosáhli skutečné odbornosti v jakékoliv dovednosti, je k tomu zapotřebí 10.000 hodin procvičování. Jednoduše znějící, obtížněji proveditelná poučka. Český basketbal musí mít jasný, jednotný a srozumitelný systém pro výchovu hráčů. Systém, který bude jednoduchý, udržitelný a bude podporovat růst individualit. Postavíme-li vedle sebe dva totožné hráče a jeden z nich bude dlouhodobě trénovat o 1% lépe, v časovém sledu deseti tisíc hodin udělá mnohem větší posun, než hráč druhý. Vytvořme tedy pro naše basketbalové hráče systém, jenž bude podporovat vývoj jejich individuálních dovedností. A klidně i přesto, že to mnohdy bude znamenat „prohru“ v krátkodobém horizontu. V dlouhodobém horizontu, řekněme deseti let, nám to naopak přinese kýžené ovoce.
K vytvoření výše popsaného systému potřebujeme kompetentní osoby na vedoucích pozicích, které dokáží určit vizi, identitu a budou mít vysokou míru disciplinovanosti. O jednotlivých prvcích takového systému ale třeba příště.
Autor analýzy: Jakub Mička